PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŮVODU

Základní

Typ ↗příslovečného určení, které označuje něco, co je v popisované události východiskem pro vznik něčeho jiného. Vyjadřuje se předložkovou skupinou typicky s předložkou z:

(1)

Ušila si halenku z čistého hedvábí

Ušila si halenku z toho, co našla ve skříni

Pokládá se buď za typ určení způsobu (Kopečný v ZČSk, 1962), n. určení příčinnosti (✍Gebauer, 1929), anebo za určení samostatné (Šmilauer v NS, 1969 aj.). V ↗FGP se určení původu (ORIG) pokládá za určení valenční (✍Panevová, 1980; MSoČ 2, 2014). Nezřídka se eviduje vztah struktur s určením původu (i) a s ↗určením výsledku (ii): (i) Sestavil z kostek pyramidu – (ii) Sestavil kostky do pyramidy.

Rozšiřující
Literatura
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého IV, 1929.
  • MSoČ 2, 2014.
  • NS, 1969.
  • Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
  • ZČSk, 1962.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŮVODU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ PŮVODU (poslední přístup: 23. 11. 2024)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka